Když mi přítel Lukáš v lednu ukázal inzerát se psím výcvikovém táboře v Chorvatsku, ihned jsem ho začala ukecávat, ať jedeme. Vůbec jsem nevěděla o co vlastně jde, protože sjíždení internetových stránek přišlo až poté, a vůbec jsem netušila, jak to změní náš život. Vypadalo to ale velmi lákavě a teď už můžu říct (a ráda), že to je pravda.

…článek věnovaný všem, kteří i v dnešním studeném počasí cítí na rtech slanou chuť moře a v zubech mají uvíznutý nějaký ten psí chlup…

"Nesnáším dovolenou u moře" - takto začínal e-mail, který mi jednoho skoroletního dne poslala Alice. Čtu dál - " ale dovolená u moře, kam si můžu vzít psy a nebudu se muset válet na pláži, protože se tam budu učit vodní záchranařinu, to je něco jiného. Tady máš odkaz na stránky, rozhodni se rychle a zavolej, já jedu. " Tento strohý, ale Alici vystihující text mne zaujal. Odkaz byl na Klub Foundland-Czech. S částí členů tohoto klubu jsme s Alicí již prožili víkend u rybníka Branžež. Bylo to nezapomenutelné, protože takovou partu lidí potká člověk opravdu jednou za deset let.

Bylo léto, čas dovolených a my začali přemýšlet, jak strávíme léto s našimi novými přísrůstky do rodiny. (jeden přírůstek v té době 10-ti měsíční hyperaktivní kříženec bernského salašnického psa a malamuta, druhý přírůstek 8-mi měsíční neskutečně klidná a hodná tibetská doga Princezna). Jen těžko jsme mohli někam mezi lidi v této sestavě a tak jsme začali hledat psí tábory, kde budou lidé stejně postižení. Shodou okolností jsme narazili na psí tábor v kempu Slunečnice.

Představa Slávka a Princezny o dovolené.